na Blog.cz

..I když je mi jasné, že jsem jediná, kdo vůbec tohle oranžové místo ještě někdy navštíví, alespoň na ten jediný v roce.
Pro mě se to ale pomalu stává tradicí a proto sem i letos napíšu přání krásných a v klidu prožitých Vánoc, určené všem těm, které mi tento klub dal. Všem mým drahým, bez nichž bych si život nikdy nemohla, a ani nechtěla, představit.
Šťastné a veselé <3

Tak tohle jsou, děvčata, čtvrté Vánoce, co jsme spolu. To to letí, není-liž pravda?
Přeju vám krásné svátky, dárky co potěší, a i když je to nereálné, přeju vám sníh. A hlavně, ať se tu napřesrok sejdeme u mého přejícího článku zas <3

Seděly v kruhu kolem mapy a propalovaly ji pohledem. Mapa vzplála.
"Já bych to vzala klasicky, sebrat Kaulitze a rozjet se někam do světa." navrhla Ivon. Sakura pokývala hlavou.
"Není už to trochu ohraný scénář? To už přece nemůže nikoho bavit. Jednou - fajn. Podruhé - budiž. Ale potřetí? Už takhle je to s komenty na hraně, pak už bych se s nima mohla rozloučit úplně." namítla Ely a nikdo nepochopil, co zamýšlela říct druhou částí své krátké řeči. Z toho, co pochytily, ale musely uznat, že má tak nějak pravdu.
"Já bych to řekla takhle - Německo padá, v USA už klub taky byl, na Slovensku jakbysmet. Jet tam, kam chce mamka asi vůbec nemá cenu, protože z předešlých zkušeností nám vyplynulo, že se pak před svými objekty vášně stejně schovává," zhruba v tomto místě začala Ely na Liu upřeně hledět, "takže jakej to má pak význam?"
"Tělo utíká, ale mozek se kochá pohledem." procedila Ely mezi zuby. Uvažovala, kdy jí to vlastně napadlo, pořídit si dcerku. Madiska myšlenku zachytila a vážně uvažovala o tom, že se urazí.
"Já taky zásadně nesouhlasím." dodala. "Ve státech se skrývají objekty mojí vášně."
"I mojí!" souhlasila Veve a začala si mnout ruku, protože doufala, že ostatním dojde, že ji velmi bolí, ve skutečnosti se jedná o těžce diagnostikovatelnou nemoc, k jejíž diagnóze je nutný specialista, a pojedou teda za doktorem Housem, který je jistě v této povídce reálnou postavou. Nikomu to nedošlo.
"Když ale vyřadíme Německo, Státy a Slovensko, co nám zbyde? Rusko? Jižní Amerika? Přímořské státy?" zamyslela se Lucy a doufala, že ostatním dojde, že Česká republika vůbec není špatným místem k pobytu, protože tu žije jistý zarostlý herec. Nikomu to nedošlo.
"Asie." slintla Iš. Někdo neviditelný nad její hlavou vyděšeně vytřeštil oči a přemýšlel nad tím, jak může Bůh a samozvaný upír spáchat sebevraždu. Ely v reakci na poslední vyslovený nápad nadšeně vycenila zoubky. Gakutovi naskočila husí kůže, což, vzhledem k umělohmotným příměsím v jeho těle, bylo cosi nadlidského, a tudíž dokazovalo jeho božství. Tato myšlenka ale mistra plastik, samozvaného upíra a Elyina soukromého Boha nikterak neuklidnila.

Polovina děvčat v místnosti přemýšlela, jak to udělat, aby měly také osobní Bohy. Když jim autorka sdělila, že to musí vycházet ze skutečného života, posmutněly. Přece jen, komu se chce vždy sedmý den čtvrtit a upalovat jehně?

V místnosti bylo ticho, byl to souboj psychiky. Pohledy se střetávaly, zabodávaly a provrtávaly nebohé NU. Pak Ely odkudsi vytáhla desetistrannou kostku ze hry Dračí doupě.
"Jedna Česko, dva USA, tři Japonsko, čtyři Anglie…" zarazila se a odešla hledat kostku čtyřstrannou.
Gakuto se zaradoval. Každý bůh přece umí v rozhodující chvíli fouknout a zvrátit tak osud nejednoho hráče v casinu. Podmínky měl ovšem trochu stíženy, nakonec byla využita kostka dvacetistranná, neb Ivon chtěla ukojit své cestovatelské choutky.
"18, to je kam?" zeptala se s nadějí v hlase Iš. Gakuto se vznášel nad ní a byl na sebe hrdý. Trojka nepadla, fouknul šikovně. Dokonce i zvedl jedné z nich sukni, to bylo velmi vydařené.
"Izrael." odvětila s nechutí v hlase Madiska. Ivon si začala nadšeně balit kufr. Asi o 10 kilometrů výš se někdo zděšeně nadechl. Pohlédl na zem zaslíbenou, politoval své děti a rozhodl se, po dvou tisících letech, jednat. Zašeptal cosi do ucha svému věrnému služebníku, mnichu. Shodou okolností Išinu osobnímu Bohu.
Tak se stalo, že místností zavál další lehký poryv větru.
"Moment, ještě se hejbe. Tak prej tři." zaradovala se Sakura lehce, protože svému štěstí ještě stále neuvěřila. Ivon pokrčila rameny a zaměnila cestovního průvodce. Jistý osobní Bůh začal nestydatě brečet jako malé dítě, což je, čistě mezi námi, něco velmi nebožského. Když si ale vezmeme, že při poslední plastice očí byli onomu osobnímu Bohu vážně poškozeny slzné kanálky, budeme se na jeho slabost dívat s nadhledem a určitou úctou.

Klubové prasátko uvažovalo, kdy kolem něj naposledy stálo tolik lidí. A proč se tváří tak dychtivě? A co chce asi tamta slečna dělat s tím velkým kladivem? To byly poslední myšlenky klubové kasičky tvaru vepře.

"My nebudeme unášet?" zhrozila se Veve. Toto byla její první klubová výprava a teď se dozvěděla, že se má jednat o pouhý výlet. Přitom se schválně přidala ke skautům, do oddílu Berušky, aby se naučila vázat pěkné a pevné uzly.
"Není to primární." odvětila klidně Ely a pokračovala v balení svého zavazadla. Marně přemýšlela, jak nastěhovat půlku pokoje do drobného zavazadla. Dcery zvědavě sledovaly její počínání. Tu a tam se podivily nad balenými věcmi, nejvíce je zarazil žulový náhrobní kámen. Epitaf zněl "Nechtě mě zde, poprosila a zemřela".
Sakura si zase z neznámých důvodů s sebou brala zavazadlo plné prázdných láhví od minerálky, čehož důvod znala jen ona a právě Ely, její žena.
Ivon se snažila pochopit plánek Tokijského metra, což se, mezi námi, podařilo doposud jen jistému tokijskému bankovnímu úředníkovi, čímž pochopil podstatu světa, a v hrůze se vrhl pod expresní vlak s číslem 15, směr Shibuya, čímž způsobil půlhodinový výpadek dopravy.
Nakonec se Ivon rozhodla inspirovat Albusem Brumbálem a jeho jizvou ve tvaru londýnského metra, vzala do ruky kapesní nůž a vyhrnula si levou nohavici.
Zbývající NU dělaly věci naprosto nezajímavé, řekněme ve zkratce.